čtvrtek 22. března 2012

Terapie zármutku

V souvislosti s posledním příspěvkem o psychosociální podpoře příbuzných pacientů jsem se trochu vrátil ke svému oblíbenému tématu, terapii zármutku. V lednovém čísle Current Opinion in Psychiatry vyšel krátký přehledový článek o tom, jak si na tom "grief therapy" stojí. V podstatě shrnuje závěry jednotlivých meta-analýz, které potvrzují význam této terapie pouze u jedinců s komplikovaným zármutkem nebo v souvislostech, které by k němu mohly vést (náhlé úmrtí, násilná smrt, úmrtí dítěte, apod.). Uvádí se, že se jedná o zhruba 10-20% truchlící populace. I tak jsou ale výsledky v celkovém efektu slabší než standardní psychoterapie (d=0.14-0.51 versus d=0.80). Autoři připouští, že není jasné, proč tomu tak je. Na vysvětlenou nabízejí tři důvody. Prvním je potenciální iatrogenní efekt, který terapie zármutku obsahuje. Skrze určitou retraumatizaci v rámci terapeutického propracovávání ztráty může u některých jedinců dojít k faktickému zhoršení jejich psychického stavu. Tato hypotéza je ale hodně nejistá, výzkumně je podložena v podstatě pouze jednou studií, která byla metodologicky dost zkritizovaná (Larson & Hoyt, 2007). Umírněnějším názorem je to, že u části výzkumné skupiny dochází ke zlepšení na základě "normálního" procesu vyrovnávání se se zármutkem, stejně jako je tomu u kontrolní skupiny, která nedostává žádnou speciální terapii. Neschopnost předem určit a alokovat respondenty na základě rizikovosti jejich zármutku pak komplikuje interpretaci změny a smazává to meziskupinový rozdíl v efektu intervence. Posledním možným vysvětlením je podle autorů to, že řada terapeutických programů je založena na zastaralých (outmoded) přístupech. Správným, moderním typem terapie je samozřejmě KBT, která zdánlivě vychází jako nejúčinnější terapeutická metoda v podstatě u všech typů psychických problémů. Ke cti autorů musím ale dodat, že nakonec správně připouští, že pokud se v analýze kontroluje tzv. investigator allegiance, tedy něco jako příslušnost výzkumníka ke zkoumané terapeutické škole, signifikantní rozdíly mizí a hypotéza ptáka Doda z Alenčina Wonderlandu opět platí: "Everybody has won and all must have prizes". Autoři na závěr krátce popisují jednotlivé formáty terapie zármutku, včetně bohužel dosti slabého odstavečku o farmakoterapii.

Přiznám se, že mne opravdu baví diskusi kolem terapie zármutku sledovat. Je to pro mne jeden z momentů, kde se zajímavým způsobem střetává svět výzkumu a praxe. Na jedné straně jsou tvrdá čísla z SPSS, d=0,14 a hotovo. Na druhé straně jsou ale zástupy terapeutů, kteří provází tisíce svých klientů zármutkem, a to v mnoha zemích světa, v individuální i skupinové terapii, jsou zde tábory pro děti, kterým někdo blízký zemřel, online podpůrné skupiny, tuny výpovědí o pozitivních zkušenotech, americké hnutí "pet therapy" pro ty, kterým zemřel domácí mazlíček a spousta lidí, kteří nějakou formou terapie zármutku prošli a považují to za velkou pomoc. Do toho si občas přisadí lidé jako Ronald Pies, jejichž názor je pro někoho důležitý, pro jiného zase typickou ukázkou medicinalizace současné společnosti. Nechci ani zdaleka působit dojmem, že věřím davu víc než statistice, ale připouštím, že jsem v tomto konkrétním bodě opatrný. Mám dojem, že bude ještě chvíli trvat, než najdeme optimální metodiku pro měření přínosu psychoterapie, nejen té o zármutku. Prozatím beru v potaz i onu lidovou evidenci a moc se těším, až se povede vytvořit robustnější metodologii. Do té doby jsem rád, že se terapie zármutku rozvíjí a přeji jí jen to nejlepší - tedy aby sloužila tam, kde je opravdu potřeba.

Zdroje:

Mancini, A.D., Griffin, P., Bonanno, G.A. (2012). Recent trends in the treatment of prolonged grief. Current Opinion in Psychiatry, Vol.25, No.1, p.46-51.
Larson, D.G., Hoyt, W.T. (2007). What has become of grief counseling? An evaluation of the empirical foundations of the new pessimism. Professional Psychology: Research and Practice, Vol.38, No.4, p.347-355.

Žádné komentáře:

Okomentovat